8. května 2015

Knižní padouši - Jarní dumání

Jsem tu s dalším Jarním dumáním, tentokrát na téma Knižní padouši. Jarní dumání teď několik týdnů nebylo, protože jsem k tématům neměla moc, co říct, ale opět se vracím a doufám, že dál budu pokračovat pravidelněji.


Knižní padouši

 Už odmalička, kdy jsme začali číst svoje první knížky, jsme se třásli strachy před zlou královnou ze Sněhurky, vlka z Karkulky a babky z Perníkové chaloupky. Postupně jsme se od příběhů, které vždycky končili sladkým "A žili spolu šťastně až do smrti", přešli k lordu Voldemortovi, jednomu z nejznámějších záporáků vůbec, a dalším padouchům, kteří se do pohádek ani trochu nehodí. A jednoho dne skončíme u zvrácených tragických hrdinů klasiků jako Jaga, Dalmonta nebo i Velkého Bratra z románu 1984.

A přestože ubližují našim milovaným klaďasům a ukazují se stále jako větší a větší darebáci, něco nás k nim táhne. Nakonec to bývají právě oni, kteří nás zaujmou nejvíc a kteří nám nakonec začnou být sympatičtí. Teda alespoň někteří. Nedovedu si představit, jak někdo sympatizuje s Voldemortem, ale Rowlingová je eso a její záporák je opravdu zkažený, takže už si na něm nenajde nikdo nic, co by si mohl oblíbit. Ale velké většiny se budeme neustále zastávat, poukazovat na jejich ctnosti a s každou další stránkou očekávat, kdy už se konečně obrátí na stranu dobra.

Nejzajímavějšími padouchy ale nejsou ti zlí černokněžníci a upíři. Jsou jimi ti, kteří se od počátku zdají být dobrými, milými postavami i čtenáři, který si až dokonce příběhu nedovede představit, že jsou vlastně celou dobu oni ti špatní. Právě oni jsou nejpropracovanějšími literárními postavami, které pod rouškou svých obyčejných příjemných zvyků skrývají děsivá tajemství a dokážou čtenářři vyrazit dech.

Bez knižních padouchů jako kdyby knížka ani nebyla. V každém příběhu musí být alespoň nějaké to zlo, které příběh opepří a dodá mu na zajímavosti. Přestože čistě záporné postavy jsou protřelé klišé, tak velmi očekávané a čtenáři kladně hodnocené klišé. Zatímco kritici si neustále stěžují na jejich neoriginalitu, my čtenáři je milujeme a kníhy bez nich si už ani nedokážeme představit.

3 komentáře:

  1. Asi mohu jen souhlasit, opravdu. V každé knize se najde někdo zlý a je to vždy neočekávané. Vlastně bych to ani nenapsala jako klišé, ale prostě jako jeden ze zásadních bodů pro napsání knihy.

    Artis (www.freeday.blog.cz)

    OdpovědětVymazat
  2. Záporné postavy jsou podle mě mnohem oblíbenější právě kvůli větší psychologizaci, jak už sama píšeš :)
    Většinou lze logicky vysvětlit proč dělají to, co dělají, i když s jejich morálkou nemusíme souhlasit. A zvlášť u těch, u kterých to zlo není vidět (ještě oblíbenější jsou postavy profilované jako zlé, ale u kterých se ukáže, že takové vůbec nejsou - obliba Snapea vzrostla po sedmém díle přímo raketově).

    Ách, to je téma přímo na esej, ne-li bakalářku :D

    OdpovědětVymazat
  3. Přesně, ať žije Voldemert i ostatní záporáci. Bez nich by to bylo o ničem a někteří jsou dokonce moje oblíbené postavy :D

    OdpovědětVymazat