Analfabetka, která uměla počítat - Recenze

Analfabetka, která uměla počítat

Autor: Jonas Jonasson
Nakladatelství: Panteon
Rok vydání: 2013
Překlad: Louisa Robovská

Nombeko se narodila v roce 1961 ve slumu v jihoafrickém Johannesburgu. Brzy osiřela, ale díky své jedinečné inteligenci a nadání na matematiku si Nombeko brzy najde práci díky, které se může naučit číst. A když se poprvé v životě rozhodne vydat do knihovny, což je její sen, na ulici ji srazí auto inženýra, který má na starost vývoj jihoafrické atomové bomby. Kvůli tomu se stává v podstatě doživotní služkou v centru, kde je tato bomba vyvíjena. Nombeko ale nehodlá čekat do doby, kdy už centrum nebude fungovat a bude třeba se zbavit všech, kteří něco ví. Rozhodne se využít své inteligence a celé situace ve svůj prospěch a z centra se dostat.

Můj názor

Analfabetka, která uměla počítat pro mě byla přitažlivější než Stoletý stařík, kterého jsem sice nečetla, ale byla jsem na něm v kině. Alespoň ve filmu mi Jonassonův černý humor příliš nesedl, ale Analfabetka byla jiná. Musím říct, že už jsem se u nějaké knížky už opravdu hodně dlouho nezasmála, takže Analfabetka byla vítaným zpestřením.

Jonasson v Analfabetce používá absurdní humor, když se nad situacemi v knize zamyslíte, tak vlastně vůbec směšné nejsou, ale přesto jsem se musela smát. Analfabetka překvapovala řadou absurdních a šílených situací, které by se ve skutečném životě samozřejmě nikdy nestaly, ale v Jonassonově románě je možné všechno.

Kniha má přes čtyřista stránek, což v praxi znamená, že si Nombeko doopravdy oblíbíte. Poznáme jí ve chvíli, kdy v pěti letech začíná pracovat jako vynašečka latrín a loučíme se s ní, když už jí je hodně přes čtyřicet. Přestože její život se zdá být shodou náhod, které do sebe perfektně zapadají, autor nám vnutí dojem hrdinky, která je vysoce inteligentní a odhodlaná. Je pravda, že některé Nombečiny úvahy asi my nikdy nepochopíme, leda že bychom byly profesory na Oxfordu.

Současně s Nombečiným příběhem sledujeme ještě druhou linii, příběh švédského úředníka Ingmara, který jednou ovlivní zásadně Nombečin život, přestože se s ní nikdy osobně nesetká. Tato linie je dalším příjemným zpestřením, u kterého navíc neustále očekáváme střetnutí těchto dvou příběhů. Každá postava v tomto románu je svá, jinak mluví, jinak se chová a jinak uvažuje. Příběhy všech těchto postav jsou autorem dohromady spředeny, tak aby přesně zapadaly do Nombečina života a vy jste se i při čtení poslední věty popadali za břicho.

Co ale musím u knihy podotknout, je to, že se mi četla neuvěřitelně těžce. Její četbou jsem strávila celý jeden měsíc, a přestože mě bavila, nastalo mnoho večerů, kdy jsem prostě na Alnalfabetku neměla chuť a raději bych četla jinou knihu. Jinak, ale Analfabetka dokáže skvěle pobavit a nenásilným způsobem vykouzlit úsměv na tváři. Knize dávám . . .

7/10