Strážkyně pramene - recenze

Strážkyně pramene

Autor: Emmi Itäranta

Překladatel: Michal Švec

Nakladatelství: PLUS

Rok vydání: 2014

Posláním "čajových mistrů" byla již odpočátku, kromě pořádání čajových obřadů, ochrana čisté pramenité vody. Mnozí na to už dávno zapomněli a snaží se už jenom vydělat peníze. Noriin otec ale ne. Celá linie jeho předků "čajových mistrů" ochraňovala pramen čisté vody. Je nesmírně těžké uchránit pramen v době, kdy je pitné vody akutní nedostatek a všechna voda patří armádě.

Noria, dcera "čajového mistra", je další na řadě, musí chránit pramen a nedovolit, aby se dostal do rukou těm, kdo by ho zneužili. Zároveň se jí pomalu daří objevovat prastarý příběh, který popisuje, co se stalo za "Starého světa" a je-li vyschnutí pramenů chybou lidstva. Chránit pramen je ale těžké a je jen otázkou času, než se o něm někdo dozví. . .

"Jsme děti vody a spojencem vody je smrt. Vodu ani smrt od nás nelze oddělit, neboť jsme utvořeni z proměnlivosti vody a z blízkosti smrti. Voda a smrt se vždy vyskytují společně, ve světě i v nás, a jednoho dne voda, která proudí v naší krvi, vyschne." (str. 129)

Můj názor

Debut finské autorky Emmi Itäranty mě zaujal už minulý rok na Světě knihy, kde jsem si ho zapsala na seznam knih, které mám v plánu si přečíst. Na knihu jsem úplně zapomněla, dokud jsem ji nyní neobjevila v regálu v knihovně. Očekávala jsem další dystopii v řadě, ale nemohla jsem se více mýlit. Přestože některými rysy je Strážkyně pramene podobná známým dystopiím, je v ní něco mnohem víc.

Nejde jenom o příběh, ale zejména o jazyk, který tato autorka používá. Do zdánlivě obyčejného vyprávění se jí podaří zasadit semínka poetického jazyka, z čehož vzniká úžasná kombinace, která vás postupně vtáhne přímo do knihy. A to nemluvím o příběhu samotném, nýbrž zejména o popisných situacích a myšlenkových úvahách hlavní hrdinky Norii.

S Noriou navíc člověk musí sympatizovat a přemýšlet nad tím, jak by se sám zachoval, kdyby se ocitl na stejném pomezí možností jako ona. Dívka v celé knize činí řadu těžkých rozhodnutí, zejména mezi přáním svých předků a nutností postarat se o ostatní obyvatele vesnice, když je možná jediná, kdo to dokáže. Tato Noriina nejistota pro nás představuje projev lidskosti, kterého se u mnoha jiných knižních hrdinů nedočkáme.

Další věcí, které jsem si u knihy všimla, bylo výborné uspořádání dějové linie, díky kterému jste se nemohli dočkat dalších stránek, ale přesto příběh neubíhal příliš rychle a vy jste mohli vychutnat každou stránku této vyjímečné knihy. Slova plynula přirozeně, a přestože knížka má pouze 286 stránek, vyrovnala se mnohým delším a napínavějším příběhům.

Strážkyně pramene člověka dokázala vtáhnout do děje natolik, že se mi při čtení posledních stránek doslova koulely slzy po tvářích. A přestože autorka klidně mohla otevřít konec pro další díl, neudělala to a decentně příběh uzavřela na správném místě. Knížka mě okouzlila a já nepochybuji, že pokud v budoucnu vyjde další kniha od této autorky, určitě si jí přečtu. Knize dávám . . .

10/10